POVÍDKY

Povídky ze života a Povídky ze života II a III


SILVESTROVSKÁ MYŠ
Jeden důchodce spatřil na Silvestra ve svém obýváku myš. Byl to jen takový stín, který proběhl prostorem a zmizel za gaučem. Druhý den důchodce a důchodkyně oddělali gauč a hledali tu silvestrovskou myš. Našli jen prach a spoustu pavučin. Vysavačem vše vysáli a unaveni padli zpět do svých křesel před televizí. Možná to nebyla skutečná myš, ale stín mrtvé myši. Myší duše prolétávající prostorem. Všechno je možné. A vnímavější člověk někdy zahlédne otisky jiných světů, které procházejí nebo proplouvají tímto světem. Silvestrovská myš tak zůstala záhadným a nevysvětlitelným fenoménem. Své svědectví zde podal i kocour Jerry, který se během silvestrovské myší paniky klidně válel na gauči v obýváku a na danou myší situaci vůbec nereagoval ani druhý den při odtahování gauče a následném úklidu. Prostě jen ležel, chrápal a vrněl. Jeho svědectví svědčí o myší duši v prostoru a o působení jiných světů.


O CESTOVÁNÍ
Kolikrát jsem se toulal po Branském kopci a sbíral bedle a jiné houby? Dnes už to nespočítám. A zdraví mi nedovolí vystoupat tam do těch lesů znovu. Pouze ve své mysli se tam rád vracím. A je to jako ve snu. Pro mě to však není sen, ale jiná skutečnost, která mi pomáhá přežít. Tento způsob cestovaní doporučuji všem, kteří mají jakékoliv zdravotní problémy nebo prostě jen hluboko do kapsy. Astrální cestovaní je prostě boží. Stačí jen zavřít oči a můžete být tam, kde jen budete chtít. Třeba v Římě. Nebo v Paříži. Nebo na Marsu. Najednou jste tam a procházíte se. Zatímco vaše tělo odpočívá. Není cestování jako cestovaní. A tento typ cestování se brzy stane hudbou budoucnosti.


KAPRIOLA
Jsem ve snu někde na cestě. Sháním adresu nějaké těhotné ženy z Marsu, která nutně potřebuje svůj marťanský lék. Tento lék mám zcela náhodou v kapse svých kalhot. Přicházím k lesu. Z lesa postupně vycházejí členky ostravské metalové kapely Kapriola a míjejí mě bez pozdravu. Najednou uvidím i svoji ženu s frontmankou Donou Michelle. Dona na mě koukne a zeptá se: ,, Nehledáš náhodou adresu té těhotné mimozemšťanky?“  Přikývnu nevěřícně a s otevřenou pusou. ,, Tak si snad napiš její adresu!“ :dodá Dona již zcela drsně a naštvaně. Vytáhnu z kapsy lístek a opíšu si adresu. Je mi trapně. Čemu se tak divím? Nejraději bych si nakopal do zadku a s rozběhem. Střih. Najednou stojím zcela sám na lesní pěšině a pomalu se vracím k městu. Večer najdu těhotnou ženu z Marsu. Podám ji modré kapky a jí se okamžitě uleví. Do měsíce porodí chlapečka s průzračně modrýma očima. Večer si zajdu na koncert na kraji lesa. Scéna již stojí. Hraje Kapriola.


DUŠE
Každý člověk má duši. Ale ne každý člověk o tom ví. Lidský dav pouze spí, jí, pije, rozmnožuje se, pomlouvá se, vyměšuje a to je tak asi vše. A ještě bych zapomněl na šplhání po hřbetech jiných. Na lezení do zadku mocným tohoto světa. Na hloupou honbu za penězi a majetkem. Ale každý člověk má duši. A toto prosté sdělení je tak mocné a vede k absolutní svobodě. Proč? Duši nelze spoutat strachem, válkou ani debilními zákony a normami. Duše je světlo v srdci, které se po smrti těla uvolní. A to je vše. Nic víc nepotřebujete¨¨ vědět. A mystik Fráňa Drtikol vám z hloubky své věčné existence vzkazuje toto: ,, Držte huby! Zavřete oči, dýchejte a spojte se svým stvořitelem.“


SCHŮZE
Kdysi před léty mě pozval jeden místní občan na schůzi obecního zastupitelstva. Že prý něco takového jsem ještě ve svém životě určitě neviděl, že prý jen tak neodejdu, že se mi o tom bude ještě dlouho zdát. Pozvání jsem přijal a sedl jsem si raději více do středu a na kraj sálu, abych pro jistotu mohl rychle zmizet. A začalo to. Jeden Blekota překřikoval druhého Blekotu! Třetí Blekota, který údajně patřil do opozice držel v dlaních tlustý svazek knih a začal jimi mlátit o stůl a dožadoval se zakoupení dalších knih pro místní knihovnu! Čtvrtý Blekota vyskakoval od stolu a křičel: ,, Já ne, pánové! Já muzikant! Já muzikant!,, Hleděl jsem na toto absurdní divadlo s otevřenou hubou asi dvacet minut. Poté jsem se zvedl a odešel jsem. Místní občan si toho samozřejmě všiml a zavolal na mě: ,, Kam jako jdeš? Ještě to ani pořádně nezačalo!.,, Řekl jsem: ,, A co tady mám dělat? Vždyť je to fraška. Musel bych se tady potrhat smíchy a těžko by mě potom na chirurgii dávali dohromady. Stačilo mi to. Udělal jsem si obrázek. Mám v tom jasno. Sem již nikdy v životě nevkročím. Sbohem.“ A tak se také stalo. Vyšel jsem na vzduch a smál jsem se a směji se dodnes, když si vzpomenu na schůzi obecního zastupitelstva, kterou jsem navštívil jen jednou v životě. 


DAUPHNE DU MAURIER
Čert ví jak to ta žena dělá, že každá její kniha člověka přímo vtáhne do děje a najednou je součástí jejího příběhu. Všimněte si, že jsem schválně užil přítomného času i když je tato spisovatelka již několik mimo tento prostor a čas. Přesto stále existuje a je věčně přítomná ve svých knihách. Tak se mi nedávno stalo, že jsem usnul a probudil se ve snu v nějakém domě v Cornwallu uprostřed její knihy. Knihu jsem měl právě rozečtenou a ocitl jsem se tedy na stránce, kterou jsem včera dočetl. Nemohl jsem se vůbec pohnout a jen jsem pozoroval to dění kolem sebe. Román Vládni, Británie právě začínal. Viděl jsem starou Mad. Její vnučku Emmu a další postavy. Bylo to jako ve filmu. Strávil jsem v tom domě několik dni a čas se vždy zastavil na té stránce, kterou jsem včera dočetl. Postavy se zastavily a ztuhly v prostoru. Jen já jsem se tam procházel a čekal jsem, až se čas zase pohne a vše začne zase od první stránky románu. Bylo to zvláštní. Nemohl jsem se probudit. Žil jsem v románu Daphne du Maurier jako neviditelný duch a pozorovatel. Jak to ta žena dělá? Nakonec jsem se přeci jen probudil s pocitem, že všechno je možné. Miluji romány Daphne du Maurier! Je možné do nich ve snu vejít a žít v nich. Což se mi u jiné spisovatelky nebo spisovatele dosud nikdy nestalo.


DUDLIDU
Jistý chlapeček z mého snu si vystavěl z dudlíků mosty a paláce. Přinutil dokonce některé dudlíky, aby levitovaly v prostoru přímo nad hlavou zděšených matek a vychovatelek v Mateřské škole. A tak mu začali říkat Dudlidu. A tento zvláštní chlapeček Dudlidu dokonce objevil jako první na světě takzvanou dudlíkovou hudbu a postavil z dudlíků první orchestr na světě. Zde každý dudlík zněl v jiné tónině. Výsledná symfonie byla velmi zvláštní a originální. A tento Dudlidu mě jednoho dne potkal v parku. Za ním ve vzduchu poletovala jeho velká parta všech možných dudlíků a zpívala a švitořila jako hejno ptáků. Bylo jich asi tisíc. A měly různý tvar i barvu. Dudlidu mě pozdravil a řekl mi, že nechce nikdy zestárnout. Pokud zestárne, tak bude velmi smutný a všechny dudlíky ho navždy opustí. A stal se zázrak. Dudlidu nikdy neopustil sen svého života. Zemřel v šesti letech jen proto, aby se vrátil do svého vlastního světa. A většina dudlíků tehdy opustila svět a odešla za ním. Proto je dnes tak těžké sehnat pro malé děti nějaký ten dudlík. Dudlíky opustily tento svět a žijí teď ve snu se svým pastýřem, který se jmenuje Dudlidu.


ZPĚVÁK
Jsem rockový zpěvák. A velmi populární. Žiji ve snu v jednom obrovském hotelu. Můj velmi úspěšný koncert již skončil a a tak se tady potloukám a nalévám se alkoholem. Občas potkám nějakou servírku nebo pokojskou a hned ji plácnu po zadku a hned za to dostanu pořádnou facku přes celý obličej. V baru potkám muže, který na mě zálibně kouká a potom mě pozná. Pochopí, že jsem ten a ten známý a populární zpěvák, který již vydal tolik a tolik alb a byl často v televizi. A hned mě poprosí o koncert, že teprve přijel a můj koncert v tomto hotelu dnes již nestihl. Tak si dáme ještě asi tři litry vína a poté se zvedneme a jdeme do koncertního sálu. Pochopitelně, že se tenkrát zvedl celý bar. Asi sto lidí zamířilo společně s námi do koncertního sálu. Na jevišti ještě zůstaly mé kytary a mikrofon. Kapela si své věci již odvezla. Tak se do toho hned pustím a odehraji zadarmo svůj druhý koncert o půlnoci. Mezitím je celý hotel na nohou, protože je to samozřejmě pořádně nahlas.  A já hraji a zpívám jako šílený a jsem k nezastavení. Stříhám sóla od Led Zeppelin, Deep Purple, Iron Maiden a Metallicy. Asi v jednu hodinu ráno konečně dorazí policie a všichni v hotelu můžou jít zase pokojně spát. Pouze já jsem již zcela opilý a nepříčetný eskortován na záchytnou stanici. Inu rockoví zpěváci to nemají jednoduché ani ve snu. Ať žije rock a metal!!


MISE
Zavřu oči a hned jsem na nějaké misi ve vesmíru. Vše prožívám při plném vědomí. Kosmonauti mě zavřou do červenobílé místnosti půlkruhového tvaru. V místnosti se nachází WC, umyvadla, sprcha a obrovské zrcadlo. Mám prý nějakým způsobem projít za zrcadlo. Tak šmátrám rukama po zdech a hledám nějaký spínač nebo něco podobného. Najednou si všimnu obrovského odpadkového koše pod umyvadlem. Vlezu tam a najednou jsem ve světě za zrcadlem. Tam zachytím temná vlákna energie, stočím je do sebe a dlaněmi je zapálím. Potom světlem ze svých dlaní rozbiju zrcadlo a vstoupím zpět do místnosti. Kosmonauti mě potom pustí zpět do své rakety. A mezitím ten obrovský a temný hmyz, který se přisál na jejich raketu v podobě černé lodi hoří a rozpadá se ve vesmíru přímo před naší raketou. Žádný sen to nebyl, paní doktorko. Já vím, nejraději by jste mě šoupla ke svým kolegům z Psychiatrie, ale tam mě nikdo nikdy nedostane. Jsou to lidé, kteří zabíjejí lidskou duši. Vše co se mi děje, je součástí skutečnosti, která přesahuje náš omezený lidský rozum.


 V KLÁŠTEŘE
Jsem ve snu v klášteře. Omítám půlkruh stěny. Vytvářím spirály z malty. A po zaschnutí maluji své abstraktní obrazy přímo na stěny kláštera. V jednom obraze je cosi jako červená čára uprostřed (možná plamen) zahalená v podivném chuchvalci modrobílé mlhy. V další obraze se zvedá rozpárané břicho lodi nad písčitou pláž. V dalším obraze je chuchvalec tmy s bílýma očima. Mám hotovo. Obrazy jsou dokončeny. Jsem velmi unavený. Sedám si za dřevěný stůl a hlavu mám v dlaních. Tu se náhle ze všech dveří kláštera vyrojí jeptišky a jdou pozorovat a hodnotit mé obrazy. Jsou udiveny. Možná i zděšeny. Nevím. Jsem unavený a hlava mi padá na stůl. Přichází matka představená. Podívá se na obrazy. Dlouho je pozoruje. Usměje se a přistoupí ke mě a řekne: ,, Vstávejte, pane! Zde je odměna za vaše dílo!“  A vtiskne mi do dlaně 1700 Euro. Nevěřícně zakroutím hlavou a poté se probudím. Možná se mi zjevila budoucnost.


HOVNO
Sedím ve snu na nějakém velmi noblesním hajzlíku pro snoby. Zřejmě je to noblesní hajzlík přímo z poslanecké sněmovny. Nebo, že by rovnou z hradu? Vše je zde tak čisté a krásné. Ba přímo svaté! Kachličky ve stylu secese. Ale. Náhle si všimnu velmi zvláštní věci. Ze stěny vedle mě vyrůstá hovno obrovských rozměrů. Asi tak metr krát metr velké hovno. Dokonce má ústa a oči i uši. Prý se ho můžu i dotknout, abych měl v životě štěstí. Ono to hovno totiž také mluví. Vystřelím z hajzlíku rychlostí blesku. Ale obrovské hovno se po mě natáhne a dotkne se mě. Sakra! To je ale smrad! Utíkám chodbami vládního paláce a křičím:,, Pozor, páni poslanci! Něco vám tady pěkně smrdí! Ze zdi na WC vám leze obrovské hovno! A dokonce i mluví!“ Bohužel se již nikdy nedovím jestli bylo obrovské hovno polapeno, protože jsem se probudil. Zřejmě si brzy koupím los anebo si podám Sportku. Měl bych konečně vyhrát. Hovno spatřené ve snu totiž přináší do života vždy jen bohatství a štěstí.


JEŽIBABA
Můj další sen je naprosto šílený. Jsem v něm jako nehmotný duch v jakési malé nemocnici, která vypadá jako chalupa z Beskyd. Všude poletují zdravotní sestry. Existuji zde jako nehmotný pozorovatel v jedné jediné místnosti. Tady leží na lůžcích tři Lazaři a úpí. Jsou to Otec, Syn a Duch Svatý. A sakra! Leknu se. Tak ono to je opravdu tak vážné? Proto je tedy na světě takový neskutečný bordel a nespravedlnost! Z Otce, Syna i Ducha Svatého se totiž stali Lazaři zkroucení bolestmi. Co teď s tím? No takhle to přece nemůže zůstat? Když tu náhle se rozrazí okno a do místnosti skočí zcela nahá Ježibaba s obrovským zadkem a velikými ňadry. Kroutí tím svým velikým zadkem a něco si pro sebe recituje. Nevydrží na jednom místě. Poskakuje po místnosti. Skočí do krbu. Proleze komínem. A vrátí se zpět dveřmi. Tři Lazaři přestanou úpět a pozorně sleduji toto zvláštní divadlo. Ježibaba ještě chvílí tančí po místnosti. Děla i kotrmelce, kliky a salta. Potom zatleská a řekne: ,, Tak už toho válení bylo dost! Mazejte z těch postelí ven! Svět vás potřebuje!“ A nahá Ježibaba opět zatleskala, zakroutila zadkem, nadzvedla si prsa a poté vyskočila z okna ven a zmizela navždy. Tři Lazaři vstali ze svých lůžek a vrátili se do světa. Tady sami vidíte, že i Ježibaby můžou někdy zachránit svět.


UTĚRKA
Hledám utěrku. Před chvíli jsem s ní utíral nádobí a teď tady není. Dostala nohy a odešla? Nadávám a neumím si to vysvětlit. Prohledám celou kuchyň. Nikde nic. Prohledám celou ložnici. Nikde nic. Prohledám celý obývák. Nikde nic. Prohledám celou koupelnu. Nikde nic. Prohledám i WC. Možná si odskočila vykonat potřebu. Možná to teď utěrky tak mají. Svět se přece mění šílenou rychlosti. Ne. Ani na WC ta červenobílá utěrka prostě není. Vzdal jsem to. Otevřel jsem okno v kuchyni, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Přitom jsem se opřel o radiátor. Dýchám. Mlčím. Přemýšlím. Možná jsem se opravdu zbláznil. Možná utěrkám narostly nohy a ony utekly ze všech kuchyní světa. Sakra! Praštím pěstí do rámu střešního okna a zrak mi přitom sjede směrem k radiátoru. A tu mě to napadne. Že se ta mrcha jedna utěrská schovala za ten radiátor? Kouknu se tam a opravdu. Šklebí se na mě naše červenobílá utěrka. Pracně ji vydoluji ven. Je celá od prachu a pavučin. Vytřepu z ní veškerou špínu a ona se na mě usměje a řekne: ,, To čumíš, co? Taková hra na schovávanou mě opravdu velmi baví. Tak zase někdy, jo?“ No nic. Doběhla mě potvora jedna. Příště si na ni musím dát pozor. Utřel jsem s ní nádobí a položil ji zpět na radiátor. A pro jistotu jsem ji ještě pohrozil prstem, aby tolik neblbla, protože bych z těch jejich her časem určitě zblbnul i já. No jo. Ale zachovej si zdravý rozum v domě, kde utěrky mají nohy a ledničky mluví. Můj život je pestrý a šílený. Mám ho rád.


BERLE
Ve snech pořád někde ztrácím berle. Někdy je zapomenu v kavárně v Paříži a potom je hledám po celém městě. A většinou je po nějaké době opět najdu. Jindy zase vyjdu v New Yorku z nějakého baru pouze s jednou berlí. A po čase se opět vrátím do onoho baru a vyzvednu si svou druhou berli, která už je celá rudá vzteky a sprostě mi nadává. A někdy se mi zdá, že ty své berle prostě odhodím a vzlétnu do nebe mezi mraky. Ale ve snech často chodím bez berlí. A někdy mě ty mé berle dokonce pronásledují. Utíkám před nimi dlouhou ulicí a potom se odlepím od země a vzlétnu. A zatím dole na chodníku pode mnou se již shromáždila celá armáda berlí, které velmi sprostě nadávají a proklínají mě. Proč? Inu proto, že mezitím všichni lidé na světě odhodili své berle a vzlétli k nebesům. Je nás tady velmi mnoho. nad světem a máváme svým berlím. V podstatě jim dáváme poslední sbohem a míříme ke světlu. Ach jo. Kéž by se člověk z takového snu již nikdy neprobudil.


PŘERUŠOVAČ
Jeden můj kamarád je violoncellista. A jednou nám hrál na nějakém společném čtení básníků a básnířek v městské knihovně. Jenže můj kamarád tenkrát ještě kouřil travičku. A po travičce byl jako urvaný z řetězu a nepolapitelný a nezadržitelný. A tak se stalo, že hrál na své violoncello uprostřed programu. Po jeho koncertě měli tenkrát vystoupit ještě další tři autoři. Jenže kamarád hrál a hrál a hrál! A z jeho violoncella se doslova kouřilo. Bylo to něco neuvěřitelného. V té chvíli se zastavil čas a diváci i autoři hleděli nevěřícně na tento violoncellový koncert, který bořil hranice mezi světy. I zesnulý violoncellista Mstislav Rostropovič byl tehdy přítomen a hleděl na tento koncert z výšin hudebního nebe. Tehdy mě doslova poléval pot. Co bude dál? Autoři, kteří měli mít po tomto koncertě čtení se určitě urazí a odejdou. Nicméně nějakým zázrakem setrvali na místě, ale již byli velmi nervózní a všelijak se vrtěli. Nebylo cesty zpět. Skočil jsem tehdy na pódium rychlostí geparda a prohlásil před publikem, že si jdu do zákulisí pro nůžky, abych tento koncert rázně ukončil. A tehdy si to kamarád zřejmě uvědomil a dohrál. Další autoři tak mohli v klidu pokračovat ve svém čtení. Jen s těmi nůžkami jsem tenkrát blafoval. Ale od jisté doby je nosím neustále ve svém batohu. Člověk nikdy neví. Třeba časem vznikne zcela nový obor nazvaný Přerušovač všech velmi dlouhých koncertů. A vždy, když umělec značně překročí časový limit svého koncertu, tak se ihned objevím já. Už se vidím s nůžkami a bílým pláštěm na prknech všech divadel a koncertních sálů světa. Krásná představa.


VOLBY
Někdy v roce 2014 mě oslovil další ctihodný občan a ptal se mě na volby. Co si o tom myslím a koho volím a tak podobně. Podíval jsem se ctihodnému občanovi do očí a řekl jsem: ,, Vážený pane, zřejmě nevíte, že slovo volby je odvozeno od slova vůl. A tak jsme si v tomto světě zvykli na to, že voli volí voly. A tito odpovědně zvolení volové potom myslí jen a jen na svou kapsu a své břicho. V podstatě je to celé jedna veliká šaškárna, neb do funkcí jsou volové předem vybráni ctihodným hovadstvem nejbohatších lidi na zeměkouli, tedy rodinnými klany a mafiemi. Někdy v roce 2012 jsem navždy odmítl býti volem v soukolí tohoto debilního systému a přebral jsem plnou odpovědnost za svůj život a volím pouze a jedině sám sebe.“  Ctihodný občan se zalekl a již se mnou v životě raději nepromluvil. Pokud vím tak mu setkání se mnou tenkrát neotevřelo oči, protože existuje dál v soukolí volů a chodí odpovědně volit předem vybrané voly. 


TELEVIZE
Ve snu vidím všechny televize světa na jednom obrovském televizním smetišti. Je to zvláštní. Televize jsou vypojeny a přesto hrají a pokřikují na sebe. Bolí mě z toho jejich žvatlání hlava a tak utíkám pryč. Jenomže kam? Rozhlednu se a až k obzoru se táhne tohle podivné televizní smetiště. Jsou zde televize ze všech dob. Kecají! Zpívají! Střílejí! Řvou! Smějí se příliš nahlas! Mám všeho dost! Běžím! Ale pořád zakopávám o televize! Jsem v pasti! Tu náhle spatřím v dálce omšelou budovu s lešením. Zavolám na ty lešenářské trubky. A ony kupodivu vyskočí ze svého sevření a běží rozbít obrazovky všem televizím světa. Ani vám nepovím jak to tenkrát dopadlo, protože jsem prošel středem toho omšelého baráku a ocitl jsem se na Měsíci. Ale to už je jiný příběh. Přesto mi dodnes utkvěla v paměti ta rajská hudba tvrdých ran a praskání televizních obrazovek.


INDIÁNKA
Plnoštíhlá Indiánka si v mém snu češe své černé a velmi dlouhé vlasy v jednom starém hotelu v Texasu. Je to zvláštní žena, neb vlasy má až pod kolena a nejen to. Také je celá zafačovaná jakýmsi žlutým obinadlem. Postupně toto obinadlo ze sebe pomalu odmotává. Obinadlo smrdí jako tisíc čertů, ale tam dole pod ním je krásná, měkká a kupodivu velmi voňavá kůže. Ta kůže voní jako med a ovoce. Indiánka se postupně odmotá z kukly páchnoucího obinadla a najednou přede mnou stojí překrásná žena s velikými ňadry, která se prohlíží v zrcadle. Nevidí mě, neboť jsem zde opět jen jako nehmotný duch a mé tělo někde chrápe. Indiánka se oblékne do květovaných šatů a vyrazí do ulic. V ulicích není nic. Žádní lidé. Jen vítr a slunce a jakási podivná mimozemská loď ze stříbra. Indiánka do ní nastoupí, loď se zvedne a v jediné vteřině zmizí kdesi v oblacích. Naštěstí jsem se po jejím odletu okamžitě vrátil do svého těla a probudil se. Při představě sama sebe v opuštěném městě někde v Texasu mi nebylo zrovna do smíchu. Hlavně, že jsem zpátky. A krásná Indiánka již zřejmě míří na jinou planetu. Je to tak dobře. Nemusím všechno vědět a všemu rozumět. Život má svá tajemství. Díky Bohu.


Dopsáno v Brance u Opavy 13. 1. 2023 Povídky ze života a Povídky ze života II


JE TĚŽKÉ BÝTI RYBOU

To si takhle jednou ve snu vykračuji kolem jednoho rybníka. Byl právě podzim. A tu náhle vystrčí

hlavu z vody pořádný kapr (měl tak deset kilo) a povídá: Človíčku drahý, musím se ti s něčím

svěřit. Prosím tě. Já se třesu! Já se bojím! Slyšel jsi někdy něco o kapří apokalypse? Ne? No to jsou

právě ty vaše vánoce! A když se občas někomu vzpříčí kost v krku, je to pomsta zavražděného

kapra. Tak. A teď to víš. A řekni to také lidem. Ať proboha raději jí něco jiného! My už máme těch

vašich vánoc plné zuby! Co kdyby to bylo naopak? Co kdyby jsme si my kapři uspořádali vždy v

prosinci své kapří vánoce na oslavu narození svého kapřího spasitele? A do kádí bychom nastrkali

lidi a klepali je paličkou do hlavy, pekli si je na pánvi a jedli je u rozsvíceného vánočního stromku. A

zpívali si u toho koledy. Jak by se vám to líbilo? Asi moc ne, že? Chápu. Já vím. Je těžké býti rybou.

To mi věř. Znal jsem i toho vašeho Jakuba Jana. No vždyť víš. Složil pro vás mši. Ten to měl taky

hodně těžké. Ostatně jako každá ryba v tomto světě. Tak si to zapamatuj a řekni můj vzkaz lidem.

Řekni jim, že stoprocentně vím, že jejich spasitel byl vegetarián. Ať se nad tím aspoň zamyslí.“

Kapr domluvil a já jsem se probudil s hřejivým pocitem u srdce. Ano jsem vegetarián. Už nějaký

ten pátek. A mám pro to jisté morální důvody. A tohle je jeden z nich. A dalším důvodem je, že

jsem se narodil ve znamení ryb. Takže jsem vlastně taky ryba. A taky to mám těžké. A proto

soucítím se svými bratry v kádích a přeji jim svobodu. A prosím vás. Neudavte se, když nás

budete jíst. Vzpomeňte si na slova desetikilového kapra z mého snu. Třeba se s vámi něco

stane. Třeba ne. Přeji vám všem pěkné svátky.


MINISTERSTVO VŠECH MINISTERSTEV

Zjevilo se mi ve snu Ministerstvo všech Ministerstev. Taková obrovská opičárna, která

se dokonale podobala bachoru mrtvé krávy, vydala nedávno nový zákon o klepání přes prsty. A tu

náhle přistoupila přede mě na Úřadu práce jistá úřednice s kovářským kladivem a začala mi

klepat na prsty. Já jsem se strašně lekl. Probudil jsem se. Ale bohužel okamžitě do jiného snu. A

v tomto snu vyfasovali všichni úředníci, lékaři, učitelé i vězeňští dozorci kladiva a kladívka. A

začali jimi klepat na prsty občanů, pacientů, studentů a vězňů. Svět se otřásal pod údery této

nové mašinérie. A Ministerstvo všech ministerstev vypouštělo nadšením do vzduchu své opičí

prdy. Hloupý lid si opět nechal vše líbit a držel. Z rozbitých prstů mu kapala krev. A tento hloupý

a nemožný lid se ještě modlil ke svým zhovadilým pánům, kteří si neustále přidávali plat a

vymýšleli další ještě více debilní zákony. Inu kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale nebojte se.

Ministerstvo všech Ministerstev již má v plánu nový zákon práce. V něm budou pracovat i děti

školou povinné a nejlépe se zašitými ústy a zacpanýma ušima. A hezky všichni pohromadě a v

jedné řadě. Mladí a staří roboti. Lidští roboti. Kupředu. Bič vám nad hlavou již švihá. Do války a

bídy vás budou hnát sluhové Satanovi. Politici.




CIBULE

Miluji Cibuli celým svou duší a celým svým tělem. Bez Cibule nedám ani ránu. Opravdu. Jediný

den bez Cibule je pro mě nevýslovným utrpením. Trpím tělesně i duševně. Křičím! Brečím!

Modlím se! Prosím! Moje žena je ovšem velmi přísná a neustále mě kárá, abych proboha a

krucifix a hernajs neustále nežral tu Cibuli, že ji potom chybí do polévky. A když jsou v ledničce

poslední tři Cibule, tak na ně hned uvalí své embargo. A platí její přísný zákaz, který je napsán

tučnými písmeny na naší ledničky: NEŽER TY POSLEDNÍ TŘI CIBULE!!! Víte jak je to těžké?

Neumíte si představit moje muka. To potom chodím dolů k rodičům a vyloženě žebrám o cibuli

a upravil jsem si i slavnou Vrchlického báseň. Za trochu lásky lásky šel bych světa kraj? Kdepak.

To na mě neplatí. Za trochu Cibule šel bych světa kraj. To je ono! Také miluji filmy s Cibulí. Vůně

cibule s Terencem Hillem to je moje rajská zahrada! Anebo, když Jiří Schmitzer a Marie Spurná

krájejí Cibuli ve filmu Slavnosti Sněženek. To je pro mě hotová Cibulová symfonie. Mám i sny o

Cibuli. V těchto snech se procházím paláci z Cibule a jím u toho Cibuli. Potom nasednu na létající

talíř z Cibule a odletím na svou Cibulou planetu, kde pěstuji výhradně Cibuli. A ve svém domě z

Cibule potom roním slzy štěstí, lásky a naděje. Tak tomhle já říkám vrchol štěstí, vášně a

rozkoše! Ať žije Cibule! Amen.


O HERCÍCH

O hercích bych dokázal mluvit několik dnů. O těchto podivuhodných lidech bych dokázal napsat

ne jednu, ale určitě takových deset knih. Ve svém životě bohužel nemám to štěstí. A žádného

herce osobně neznám, ani je nepotkávám na ulici. Bohužel. Přesto se mi stává, že je často

slyším a vidím ve svých snech. Ale teď v poslední době i v takzvaných bdělých snech, které jsou

pro mě také skutečností a vnímám je jako jiné světy. A v těchto jiných světech se často ocitám

během řízené meditace anebo těsně přes usnutím. A tak se mi nedávno stalo, že jsem slyšel a

viděl, jak v hereckém nebi vítají herečtí kolegové a kolegyně zesnulého herce Josefa Somra. No

tam vám bylo křiku a radosti! Nekonečný stůl. A u něj seděly všechny naše herecké legendy od

Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Hugo Hasse, Jana Wericha, Jaroslava Marvana, Jiřího Sováka,

Vladimíra Menšíka, Adiny Mandlové, Věry Ferbasové, Nataši Gólové, Jiřiny Štěpničkové až po

Václava Postráneckého a jiné skvělé herce a herečky.  A zde je tedy autentický záznam toho, co

jsem slyšel a viděl. Pan Somr se po příchodu do Hereckého Nebe nevěřícně rozkoukával kolem

sebe. A všichni ho zdraví a vítají ho. A on své kolegy a kolegyně pozdravil a zeptal se jich:,, Ahoj.

No to je tedy… Nemám slov. Zdravím vás všechny. Vás tady, ale je. A co tady vlastně všichni děláte?

A odpověděl herec Vladimír Menšík: ,, Buď zdráv Josífku! Vítej mezi námi! No víš, my tady jenom

neskutečně a nezřízeně blbneme!“ A přidává se herec Jiří Sovák: ,, No nejvíc tady blbne Menšík!“ 

A Vladimír Menšík říká: Co? Já? Tak na to se zeptej támhle Vlasty Buriana!“ A nastane strašná

mela! Všichni se navzájem překřikují a hádají o to, kdo tady v Hereckém Nebi vlastně více blbne.

A utne to Jaroslav Marvan, který řekne: ,, Prosím o klid! Jak vidíš, blbneme tady naprosto všichni

a je tady veliká legrace. Ale dnes tě vítáme mezi námi, Josefe!“ A všichni pozvednou číše. A herec

Rudolf Hrušínský řekne: ,,Tož, vitaj mezi námi, poslední veteráne!“ A přistoupí i herec Petr Čepek

a všichni Tři veteráni se opět obejmou. A potom všichni sledují z okna obrovského paláce veliký

ohňostroj na počest zesnulého herce Josefa Somra a plánují hned další cestu kočárem.

Tentokrát prý po prstencích Saturnových. Bděly sen skončil. Vlastně jsem byl odhalen Králem

komiků Vlastou Burianem a vyhozen z Hereckého nebe, protože tam nepatřím. Omluvil jsem se

všem hereckým legendám a přísahal , že již nikdy nebudu špiclovat v Hereckém Nebi. I když…

Prostě mě to tam teď nedávno zase hodilo zpátky. A když odešel do Hereckého Nebe herec

Ladislav Trojan, opět jsem viděl, jak ho objímá a vítá herec Vladimír Menšík a všichni se radují a

mají plné číše božského nektaru, ale dál jsem tentokrát z úcty a ze slušnosti již nešel. Herecké

nebe totiž patří pouze hercům a herečkám.




BLÁZEN

Největší vyznamenání pro umělce je, když je v tomto světě titulován bláznem. Také se mi to již

stalo. A jsem tím nesmírně dojat a se slzami v očích každý den děkuji všem rozumným lidem za

jejich neochvějnou víru a jistotu v mé dobré bláznovství, které je chválou a oslavou života

samého. Býti bláznem to je jako býti osvícený. Neustále na vás odněkud dopadá světlo a vy se

radujete z každé maličkosti jako malé děti a vůbec neřešíte svět kolem sebe, který s

odpuštěním většinou stojí za nějakou velmi starou belu. Proč se tedy něčím takovým vůbec

zabývat?  Vy víte, že světlo, které na vás dopadá, je světlem stvořitele všech vesmírů. A právě

proto jste jako praštění Thorovým kladivem do hlavy, ale velmi šťastní. A tak se stalo, že jsem

na počátku své umělecké dráhy šťastného blázna někdy v roce 2012 tvořil a vystavoval své

grafiky přímo v jedné fabrice v Oticích, kde jsem tehdy pracoval jako dělník. A do dnešního dne

nemohu zapomenout na výraz ve tváři majitele firmy, který tehdy provázel nějakou delegaci z

Prahy po své firmě. Tento ryzí pragmatik se zděšením vysvětloval svým delegátům, že v jeho

firmě se nevyrábí pouze školní a kancelářský nábytek, že zde bohudíky vznikají i moderní

výtvarná díla. Posléze jsem byl z této firmy pro jistotu a klidné spaní pana majitele raději

propuštěn. Život je opravdu krásný. A býti bláznem je dar, který přichází z nebes. Tak tedy

děkuji svému stvořiteli a jdu dál tvořit svůj vlastní svět. Amen.




ALKOHOLIK

Ne každý alkoholik je skutečně alkoholikem. A někdo k tomu přijde opravdu velmi nešťastně a

vinou jednoho básníka, kterého zde raději nebudu ani jmenovat. Onen básník napsal kdysi

báseň ve které vyjmenoval všechny lidi, kteří kdy zavítali do místní hospůdky. Tento básník byl

velmi nemocen a dva roky byl uvězněn doma na nemocenské a stýskalo se mu po lidech i po

hospodě. A proto napsal onu báseň pouze a jedině z čisté lásky a s humorem. Jenže se stalo, že

zmíněný pan, který ve skutečnosti žádným alkoholikem nikdy nebyl a není, byl v básni vylíčen

jako ten, komu kořalenka voní. Po vydání básně v Obecní Drbně (Obecní Listy) tomuto pánovi

pořád někdo volal na jeho telefon. Tento pán měl během dvou dnů asi dvacet telefonátů a

pokaždé byl na druhé straně aparátu jiný hlas, který se vůbec nepředstavil a jen do telefonu

onoho pána zakřičel to nechutné a oplzlé slovo: Alkoholik! Pán měl z toho všeho velmi špatné

sny a slovo Alkoholik mu táhlo hlavou jako obrovské mračno z kterého sršely blesky a tyto

blesky pronásledovaly pána na každém kroku. Bylo nezbytné zjednat nápravu. Pan navštívil

  onoho básníka v jeho domě a žádal o omluvu v Obecní Drbně. Básník se neomluvil, ale podal v

Drbně Obecné patřičné vysvětlení. Telefonáty ustaly.  A pán mohl zase klidně spát. A z tohoto

příkladu vidíte, že není dobré psát básně o lidech v hospodě. Nikdy nevíte jak se to zvrtne. A

nakonec se to vždy obrátí proti někomu a někdo si z někoho udělá legraci, protože

povaha českého národa je prostě taková. Tak na zdraví!




FORMÁTOR

Dnešní nesmyslná doba si ráda hraje s termíny a vyloženě tady uměle rozdělila tento svět na

informátory a dezinformátory. Informátor je člověk posvěcený touto pochybnou vládou a její

jedinou a neomylnou a neotřesitelnou pravdou. Dezinformátor je člověk alternativní, uvažující

jinak, neposvěcený vládou a tudíž pro tuto nově se formující totalitní společnost velmi

nebezpečný. Bohudík nepatřím ani do jediného z těchto táborů. Jsem totiž Formátor. Formuji

sám sebe i vás k hledání a nalézání absolutního klidu, lásky a světla. Tyto hodnoty vám dnešní

svět nedá. Ti, kteří vás ovládají si nepřejí klid, mír a pokoj. Tito zplozenci pekel vás záměrně

rozdělují do sociálních bublin a jsou rádi, když se rozčilujete, protože potom jste  snadněji

ovladatelní a také předáváte svou energií těmto nestvůrám, které z ní žijí. Oni žijí z vašeho

strachu. Je to tak jednoduché. Ve světě médií a internetu vládnou velmi zlé energie. Proč jim

tedy věnovat svou pozornost? K čemu to je? K ničemu. Je to jen další marnost. V našem velmi

nedokonalém světě, který ji řízen tyrany, agresory a nevědomými lidmi dnes jen stěží naleznete

svobodu a lásku. Přesto absolutní svoboda a láska existuje! Hledejte a naleznete. Je to v přírodě

a ve vašich srdcích. Jsem Formátor. Ukazuji vám cestu k nejtiššímu hlasu ve vás.




SOCHA Z LEDU

Ctihodný občan Milan Mrk se v prosinci roku 1981 rozhodl, že se vydá na špacír kolem řeky

Moravice. Mrzlo. Padal sníh. A on šel podél řeky směrem k Opavě. A tu najednou ho přepadla

nějaká vnitřní radost. Tu najednou se cítil jako kluk a napadlo, že vstoupí na led v řece a bude se

klouzat jako v dětství. A už je tam! Klouže se a mám z toho převelikou radost.. Když tu najednou

prásk a křupity křup a šup. A Milan Mrk je ve vodě. Hrabe se ke břehu a řve jako pobodaný Tur.

Naštěstí se mu podařilo vylézt na břeh. Jenže. Bylo hodně pod nulou a všechno na něm zmrzlo.

Pomalu se vlekl do místní hospody a přitom proklínal zimu a celý svět. Hospodský tenkrát

nevěřil svému zraku. Do hospody se v odpoledních hodinách přišourala podivná hořekující a

nadávající socha z ledu. Hospodský zprvu nerozpoznal v této soše z ledu ctihodného občana

Milana Mrka. Ale Milan Mrk stále křičel: ,, Mrkni se na mě! Ty vole! To jsem dopad! Jdu na špacír a

spadnu do řeky!“ Hospodský pochopil a běžel pro kladivo s majzlíkem. Kusy ledu tenkrát lítaly

celou hospodou a padaly štamgastům do piva a ti proklínala Milana Mrka z plných plic. Ale

Milan Mrk jen drkotal zuby. Byl brzy vyproštěn ze své sochy z ledu, dali mu čaj s rumem a

posadili ho ke kamnům. Usmíval se jako tenkrát jako pánbůh a dodnes na tento den s úsměvem

vzpomíná. Přežil svou smrt a jistě se dožije vysokého věku.




BIM A BAM

V jedné malé vesnici ve Slezsku začala praskat kaple. Praskliny na zdech byly opravdu veliké. A

tehdy místní ouřadové hledali viníka. A našli dva viníky. Dlouho přemýšleli,chodili kolem kaple

sem a  tam, když tu najednou se ozval zvon, který odbíjel patnáctou hodinu. I pohlédli oba

ouřadové nahoru a pochopili a vše stvrdili písemně: ,, Viníkem je zvon v kapli, který příliš zatěžuje

kapli a ona praská a rozpadá se. Proto je nutné chytnout a zavřít do vězení ty dva lumpy, kteří se

jmenují Bim a Bam! To oni bydlí v tom zvonu! To oni můžou za postupné rozpadání kaple obecné!

Bima a Bama je tedy nezbytně nutné chytit a zavřít do vězení na věky věků! Amen.“ A tak začal

hon na Bima a Bama. A kdykoliv se v obci rozezněl zvon, tu z obecního ouřadu vyrazil šik

ouřadů, kteří běhali kolem kaple jako šílení se sítí. Přidali se i policisté. Křičeli. Lomozili. Ale

nikdy je nechytili. A co na to Bim a Bam? Ti se vždy po utichnutí zvonu uchýlili zpět na nebesa ke

Kristovi a všem svatým a z patřičné výšky sledovali ten mumraj dole. A cele nebe se tím dodnes

baví. Inu pánbůh to dobře zařídil a ví, že lidská blbost je věčná. A humor je nejvyšší forma lásky. 




REALITA

Tak jsem jednoho dne přišel na kontrolu ke své lékařce a vyprávěl ji o svých snech v kterých

komunikuji s anděly, démony, mimozemšťany, skřítky, vílami a jinými bytostmi. Mávají na mě.

Zvou mě do svých světů a tak podobně. Paní doktorka to vše přičetla na účet mé přebujelé

spisovatelské fantazie, že když je to ve snu, pak je to vše naprosto v pořádku, ale kdyby na mě

mávali v této naší realitě, tak se mám hned ozvat, že mi doporučí nějaké výborné psychiatry. A

tehdy jsem paní doktorce položil základní a zásadní otázku. Zeptal jsem: ,, Paní doktorko a co je

to realita? Je to něco, co jsme si tady vytvořili a ohraničili. Něco vybudovaného pouze a jedině

námi. Anebo je to svět vytvořený stvořitelem? Svět neomezených možností? Pokud platí ta první

varianta, tak je to velmi smutné.,, Paní doktorka se na mě nevěřícně koukla a neřekla vůbec nic.

Jen se mile pousmála. Napsala mi recept. A to je vše. Nicméně ve vzduchu stále hoří ta palčivá

otázka. A já tak nějak podvědomě tuším, že ta druhá varianta je přeci jen pravdivější. 




VLAK

Je Štědrý den dopoledne. Usínám. Najednou jsem v jakémsi podivném vlaku.  Průvodčí, který

vypadá jako obrovský skřet zavře dveře a jedeme. Zaslechnu ještě hvizd výpravčího, který má

vlčí hlavu s červeným šátkem. Vyjíždíme z nádraží, které jsem v životě neviděl. Je mi cizí. Vypadá

jako to opavské. Ale je jiné. Živé. Chvěje se. Hlasitě nadává a srší podivnou zelenou elektřinou.

Vlak je natřený na modro s bílým lemováním a bílými hvězdami. Jsou pěticípé. Lístek

samozřejmě mám. Je takový malý, hnědý a hranatý jako z dob komunismu. Průvodčí-Skřet mi

ho procvakne šedými kleštičkami. Jdu dál. První vagón je poloprázdný. Sedí v něm docela

normální lidé. Jedou z práce nebo do práce. Do školy nebo ze školy. Ale není to vůbec

podstatné. Druhý vagon je zajímavější. Sedí zde oživlé kusy rozsekaného nábytku a hovoří spolu

finsky. Kus židle hovoří s Kusem stolu. Dveře od hajzlu hovoří s Dveřmi od Ministerstva vnitra.

Škoda, že neumím finsky. Mohl jsem se něco dovědět. A v dalším vagónu sedí různé druhy

kanálů a hovoří se svými krysami tentokrát francouzsky. A všude je bohužel plno smradu a ani

jedno volné místo k sezení. Francouzský jazyk švihá do vzduchu jako bič. Kroutím hlavou a jdu

dál. Další vagón je plný politiků, kteří vypadají jako loutky. A skutečně. Jsou to obrovské loutky

a kdosi nahoře je vodí a ony padají jedna přes druhou a potom vstávají a proklínají se navzájem

anglicky, rusky, ukrajinsky, česky, slovensky, polsky, maďarsky a v dalších jazycích světa. Ten

kdosi nahoře nemá vůbec žádnou tvář. Jen červené oči a bezzubý úsměv. Usmívá se na své

divadlo. Je mi špatné z jeho úsměvu. Rozběhnu se dál. Další vagon je  plný sexuální vášně.

Kouření je tady povoleno. Zvláště dámám. Je to jedno veliké porno. Nahoře. Dole. Zezadu. Z

boku. Hetero. Bi. Gay. Tři nahé ženy mě pronásledují a trhají ze mě šaty. Mám se prý také zapojit

do jejich obrovského grupáče. Je to jízda.  Dobíhám včas do jiného vagonu. Dveře se za mnou

zavřou. Je zvláštní, že bytosti z jednoho vagónu nemohou procházet a probíhat všemi vagóny

jako já a průvodčí-skřet. Velmi podivné. Další vagón je takový malý vesmír. Zřejmě hologram.

Procházím se tady jako nehmotný duch v mlze galaxií. Zavřu opět dveře a jsem v dalším

vagónu. Ten je plný stromů. Stromy mezi sebou hovoří staroslověnsky. Opět nerozumím ani

slovo. Procházím hustým pralesem tohoto vagónu. Zavřu dveře a jsem v jiném vagónů. Ten je

plný průvodčích ze všech dob existence železnice. A můj dobře známý průvodčí-skřet se na mě

usmívá.  Podívám se z okna a podivím se. Vlak se pohybuje zcela neznámou krajinou. a jakoby

místy visel ve vzduchu. Jakoby projížděl nitrem vybuchující galaxie. Průvodčí-skřet se na mě

usměje a řekne: ,, Tak jsi prošel? To je dobře. Tahle jízda totiž nikdy neskončí. Jedeme nekonečnem

vesmíru a stavíme jen v souhvězdí Orionu, Plejád a Draka. A potom zastavujeme v galaxiích, které

lidský rozum dosud neobjevil. Račte prosím navštívit i náš jídelní vůz. Je zde víno a pivo a káva a čaj

z celé historie lidstva.“ Usmál jsem. A najednou jsem se probudil s obrovským pocitem klidu.

Věděl jsem, že se do tohoto podivného vlaku mohu kdykoliv vrátit. Jak v tomto životě, tak i po své smrti. 




SATAN

Jednou jsem kousl Satana do jeho odporného a chlupatého zadku. Navštívil mě ve snu a chtěl

mě znásilnit. Už si rozpínal své rudé trenýrky a vytahoval svůj nechutně dlouhý, rudý úd.

Vystartoval jsem ze své postele rychlostí blesku a zakousnul se mu do zadku. Cvaklo to a já jsem

vyplivl z úst obrovský kus Satanova zadku. Satan zařval a vyvalila se něj černá krev. A náhle zde

byli jeho věrní sluhové-démoni. Vzali ho mezi sebe a odnesli ho na velmi temnou kosmickou loď.

Satan řval a proklínal mě: ,, Ty mrcho Ježíšova! Já ti to spočítám! To ještě uvidíš! “ Odvětil

jsem: ,, No hochu, se mnou nejsou žádné žerty! S čerty možná ano. Ale na mě si dej

veliký pozor!“ Satan zmizel z mého života navždy a kus jeho chlupatého zadku bude létat tímto

vesmírem navždy. Proto varuji předem všechny kosmonauty z budoucnosti před střetnutím s

tímto podivným objektem. Vyhněte se mu prosím. Je velmi toxický. Děkuji za pozornost.







ZAVAŘOVACÍ HRNEC

Dva důchodci si koupili zavařovací hrnec. Německé výroby. Takže kvalita je zaručena předem. Aleluja!

Přivezli si hrnec domů v obrovské papírové krabici a začali jej vybalovat. Hrnec byl důkladně zalepen

bytelnou vrstvou igelitu a pod ním se ještě nalézaly tlusté stěny z polystyrénu. Důchodci hrnec vybalili,

igelity vhodily mezi plasty a polystyrénové stěny odnesli zatím do sklepa. Připravili se na zavařování.

Vymyli důkladně sklenice. Dali do nich okurky, cibuli, koření, pepř, mrkev a další velmi zdravé

pochutiny. Důchodce-Děda odešel do sklepa přiložit do pece. Důchodkyně-Bába začala do

zavařovacího hrnce napouštět vodu. Všechno je v pořádku. Tu najednou bác a bum a Bába leží

na podlaze v rozlité kaluži vody! Co se stalo? Podívá se na hrnec a spatří kulatý otvor z kterého teče

voda přímo na podlahu v kuchyni. A jejda! A kruci! Něco není v pořádku! A Bába letí za Dědkem a křičí

na celý barák že tam krucinál a do prčic a do prkvančic chybí nějaký ten kohout! A oba společnými

silami nejprve odstranili vodní kalamitu v kuchyni a poté začali usilovně hledat onen kohout, který

určitě patřil k zavařovacímu hrnci. Jinak by to snad ani nebylo možné! Jinak by to byl jen nějaký velmi

špatný vtip od německého konstruktéra zavařovacích hrnců! Prohledali obrovskou papírovou krabici.

Nic. Prohledali igelity. Nic. Šmátrali mezi polystyrénovými stěnami. Nic. A Důchodce-Děda spustil, že

ty potvory, hyeny, kreatury a mrchy německé požene krokem sviňským, že jim tam tam hrnec zítra

odveze a hodí ho v té prodejně někomu na hlavu, nejlépe ovšem a samozřejmě vedoucímu prodejny.

Hotová katastrofa! Kvalita německých výrobků byla v ohrožení života! No nic. Nervózní důchodci šli

raději spát. A zítra měl nastat onen osudný den. Důchodkyně-Bába celou noc přemýšlela a ráno

vstala o něco dříve a šla ještě hledat toho zpropadeného německého kohouta. Někde přece musí

být?! Šmátrala ve sklepě a došla i k polystyrénovým stěnám. Začala je různě obracet a tu si najednou

všimla, že v jedné té stěně je jakási prohlubeň. Sáhla tam a ejhle! Kohout od zavařovacího hrnce byl

na světě! Tu najednou uslyší nastartované auto v garáži. Aha! Dědek letí reklamovat hrnec! Musí ho

zarazit! Stihla to právě včas. A s vítězoslavným úsměvem mávala kohoutem nad hlavou. Uf! To by

byla zase ostuda! Naštěstí vše skončilo dobře. A důchodci v hrnci dodnes zavařují a na výrobky

německé firmy pějí pouze a jedině chválu.
DĚDCI A SLEPCI Dědci a Slepci jsou špatná cílová skupina. To prohlásil jeden můj kamarád na jednom kulturním

festivalu. A měl pravdu. Byl to festival zaměřený na literaturu a hudbu. Bohužel právě Dědci a Slepci

neustále rušili všechny okolo sebe a bohužel i vystupující umělce. Slepci tvrdili, že to nejsou žádné

básně! Dědci na ně řvali, ať prý drží hubu, že to jsou krásné básně! Začala hrát kapela. A Dědci

křičeli, že to není vůbec žádná hudba! Slepci na ně řvali, ať konečně drží hubu, že je to nádherná

hudba, že oni to musí vědět, protože mají dobře vyvinutý sluch! A Dědci na ně řvali, že si s tím svým

vynikajícím sluchem můžou tak akorát vytřít zrak! A to byl konec! Nastala strašná mela. Dědci kopali

Slepce do zadních partií těl. Slepci kousali Dědky do uší a tváří. Vznikla z toho obrovská kutálející se

koule kopajících Dědků a kousajících Slepců, která likvidovala vše, co jí stálo v cestě. Mohl to být

tenkrát konec lidstva na věky věků. Naštěstí se z nebe snesli Andělé a oddělili Dědky a Slepce od

sebe. Potom je odvezli ve Vesmírných lodích do jiné galaxie na převýchovu. Po měsíci je vrátili zpět

na planetu Zemi. Ale prý to moc nepomohlo. Dědci a Slepci se prý stále nesnášejí. Ale stalo se něco

jiného. Jeden Dědek náhle oslepl. A z jednoho Slepce se stal Dědek. A tito dva vyvolení jedinci se

rozhodli, že zase spojí Slepce a Dědky dohromady v jeden jediný celek. A z tohoto celku může

vzniknout nový národ. Kéž při nich stojí všichni svatí. Amen.



LEDNIČKA

Lednička cinkla jako tramvaj. Asi si vzpomněla na svůj minulý život. Otevřela na mě o půlnoci svá

obrovská bílá ústa a prohlásila, že mi řekne svůj příběh. Prý se mám pohodlně usadit na židli v

kuchyni, dát si nohy na stůl a poslouchat. Učinil jsem tak. A ona začala: ,, Kdysi dávno, ještě než z mé

bytosti nějací lidé udělali ledničku, tak kdysi dávno jsem byla kouzelná tramvaj a jezdila jsem na

neviditelných kolejích mezi světy. A vždy, když někdo přistoupil cinkla jsem. Jezdila jsem pomalu.

Měla jsem ústa, oči i uši. Žila jsem. Byla jsem šťastná. Vozila jsem duše z vesmíru do vesmíru. Někdo

chtěl na Mars. Jiný na Jupiter. Další na Neptun. Občas přistoupil i nějaký ten vědec a strašně se divil,

jak je to vlastně vůbec možné.

To jsme potom diskutovali o filozofii a nesmrtelnosti lidské duše.

A bylo to takové vzrušení pro mě. Až jsem se celá červenala. Ano tohle mě bavilo, Tyto diskuze a

jízda v nekonečných vesmírech. Jenže pak se něco pokazilo. Vezla jsem bohužel i nějaké politiky.

A já ti nevím. Ale tihle lidé mi připadají jako neskuteční pitomci, kteří vůbec ničemu nerozumí a myslí

jen na sebe. Tak jsem jim to také řekla a vyklopila je na Marsu. Jenže oni si na mě stěžovali zřejmě u

Satana. A tenhle hajzlík zákeřný mě jednou vykopl z mých zázračných kolejí mezi světy a teď jsem

tady jako vaše lednička. A Bůh o tom vůbec neví. Tak teď jsem zde a doufám, že si spolu dobře

popovídáme. Jo a prosím tě nejez tolik. Hlavně večer se necpi. Není to vůbec zdravé. A díky, že sis

mě poslechl. Ahoj. A dobrou noc.“ Lednička zavřela svá bílá ústa a já jsem oněměl. Asi brzy zavolám

Bohu a zeptám se ho jestli náhodou nepostrádá jednu ze svých kouzelných tramvají.





VIKTORKA

Všichni jistě znáte Viktorku od spisovatelky Boženy Němcové. Její světový román Babička mám

dosud v živé paměti a nikdy na něj nezapomenu. Nicméně si myslím, že něco z této její slavné

Viktorky přešlo do krve a duše některých žen v současné době. Ovšem v mnohem brutálnější formě.

Poslechněte si můj příběh. Pochází z velmi vzdálené minulosti mého života. Seděl jsem v nějaké

hospodě v Opavě a dával si kávu. Bylo krásné říjnové dopoledne Slunce prostupovalo stromy. Listí se

pomalu snášelo k zemi. Štamgasti v klidu popíjeli. Když tu najednou do lokálu vstoupila velmi krásná

a mladá žena ve svatebních šatech. Všichni muži okamžitě zpozorněli. Žena se rozhlížela po hospodě

jakoby někoho hledala. Potom zavrtěla hlavou a přisedla si bez zeptání k mému stolu. Chvíli se na mě

dívala a potom spustila, že jede do Ostravy na svatbu, že se asi ztratila a hledá svého ženicha, že na

ni bude určitě večer čekat v Ostravě. V tu chvíli mi to nebylo vůbec podezřelé. A zřejmě to bylo

náhoda nebo osud, protože i já jsem měl zrovna v tento den cestu do Ostravy. Zavdali jsme si tedy na

seznámení. Řekla, že se jmenuje Viktorka Jerichová. Červené víno teklo proudem. A po několika

hodinách seznamování jsme značně podroušení doklopýtali na Východní nádraží v Opavě, nasedli do

nejbližšího vlaku a odjeli do Ostravy. V Ostravě jsem se s ní chtěl rozloučit a popřát ji do života vše

nejlepší, ať se jí svatba vydaří, a tak podobně. Ale ona se mě držela jako klíště a nechtěla se pustit,

že prý ten její ženich přijede vlakem z Prahy až někdy pozdě večer a jestli by do té doby být se mnou.

Byl jsem opilý. A vůbec mi nedošlo, že něco není v pořádku. Tak jsem kývl. Jel jsem totiž k bráchovi

na privát do Ostravy-Zábřehu, kde jsem přechodně bydlel. Tak jsme tedy zapadli do hospody v

Ostravě-Zábřehu, která se nacházela poblíž privátu mého bratra. Že tam s ní tedy počkám než zavolá

ten její ženich. A začalo peklo. Ta žena po chvíli přestala mluvit, vytáhla výkresy a začala malovat

jakési příšery z pekla a občas na mě velmi nenávistně hodila okem. Ptal jsem se jí, co to jako dělá a

jestli jí není špatně, že zavolám doktora. Ale ona se jen usmála a řekla: ,, Vy nevíte, co dělám? Maluji

bolest své duše! Vy tři hnusní hajzlové! Va tři odporní černí myslivci! Vy za to můžete! Vy mě vraždíte

dnes a denně!“ Domluvila a jsem dostal strach. Začal jsem přemýšlet, jak z této trapné situace

uniknout. A tu najednou plesk! Facka přes celou hubu. Hlava se mi otočila. Jiskry v očích. Co se

stalo? A velmi rozmazaným zrakem vidím před sebou onu Viktorku, která na mě křičí, že nás všechny

zabije, že my tři černí myslivci jsme peklo samo, že můžeme za její nevýslovné utrpení. Při druhé

facce přes celou hubu se mi malém zatmělo v očích. Vyskočil jsem od stolu s omluvou, že musím na

WC. Byl jsem zdrcen. Proboha! Musím něco vymyslet! Jinak mě tato Viktorka ufackuje k smrti. Šel

jsem za číšníkem, který se podezřele usmíval a zeptal se ho jestli tady nemají nějaká zadní východ.

Samozřejmě měli. A to byla má záchrana! Vyšel jsem pomalu zadním východem z hospody a spěchal

k bráchovi na privát. Mezitím se dalo do deště. Deštník jsme neměl. Šel jsem pomalu. A tu najednou

uslyším za svými zády strašný řev, který proklínal všechny černé myslivce světa. Stůjte! Já vás ubiju!

Já vám namlátím ty vaše hnusné držky! Vypíchnu vám ty vaše uhrančivé oči! Vy hajzlové myslivečtí!

Takhle krásně zpívala má Viktorka. Utíkal jsem jako o život! Přeskakoval jsem kaluže! Honem! Nebo

je po mně! Bratrův privat už se blížil! Byl jsem před ním! Bral jsem schody ne po čtyřech, ale malém

po sedmi! A stále jsem ji slyšel funět a řvát někde za sebou! Klíče! Spadly na zem! Krucinál! Popadl

jsem je a vrazil do zámku! Rychle jsem otevřel a zamkl za sebou! Klid. Lehl jsem si, ale nemohl jsem

dlouho spát. V noci mě budily strašidelné sny. Bláznivá Viktorka Jerichová bušila do dveří bytu

obrovským kladivem a zuřivě proklínala všechny myslivce světa. Přežil jsem. Ráno jsem se vzbudil,

posnídal jsem a odjel zpět domů. Viktorka naštěstí nečíhala za dveřmi bratrova bytu. Neležela před

hospodou. Nebyla ani na tramvajové zastávce. Zřejmě přijeli z Psychiatrické Léčebny a uspali ji. A

najednou mi ji bylo líto. A přál jsem ji v životě jen to nejlepší. Slzy mi tekly a já jsem věřil, že jednou

určitě najde toho svého pravého ženicha, který ji bude mít upřímně rád. A rozhodně to nebude

černý myslivec.



PRDEL VODY V devadesátých letech minulého století žila ve Slezsku jedna bába. Byla to léčitelka. Věřila v boha.

Televizi neměla. Noviny nečetla. A internet byl pro ni zcela neznámým pojmem. Příroda byla celý její

život a hlavně tedy zahrada. V zahradě pěstovala mrkev, cibuli a další zeleninu. Její jabloně nesly chutná jablka. Její ořešáky nesly

pořádné tvrdé ořechy, které šly rozlousknout jen pod několika údery

bytelného kladiva. Tato Bába měla jistou slovní zvláštnost. Moc toho nenamluvila. Jen ano a ne a

hmmm, aha, uf, au, jéje, oj, ach, iáá, hihi, haha, huhu, hej a tak podobně. Zvláštní bylo i to, že tato

Bába vůbec nikoho nezdravila. Místo společensky přijatelných pozdravů jakými bezesporu jsou:

Dobré ráno, Dobrý den, Dobré poledne, Dobré odpoledne, Dobrý večer, Dobrou noc, Ahoj, Čau,

Nazdar, Tě pic, Tě péro, Zduř, Zdař Bůh, Bůh s vámi a tak podobně. Tak tedy místo všech těchto

stálých a většinou již velmi nudných pozdravů tato Bába používala pouze jediný pozdrav, který byl

originální a v podstatě zahrnoval všechny výše uvedené pozdravy. Prdel Vody. Tímto pozdravem

odpovídala téměř na vše. Prdel Vody.

Tento velmi originální pozdrav objasňoval i odhaloval vše. A nikdo se před ním neschoval. Ani známý

vědec a filozof Alexej Prdelenko, který jednoho dne zcela náhodou zavítal do oné vesnice a nechal si

od místního starosty podrobně popsat podivné chování oné Báby. Vědec Prdelenko poté podrobil

Bábu křížovému výslechu. Napojil ji i na detektor lži. Chtěl znát pravdu. Chtěl vědět co to vlastně ta

Prdel Vody je. Jenomže Bába na všechny jeho odpovědi odpovídala vždy krátce a výstižně: Prdel

Vody. Dokonce nepomohly ani testy, neb každý test Bába podepsala svou Prdelí Vody. Vědec a filozof

Alexej Prdelenko prohrál, sbalil si své saky i paky a odjel na věky věků z oné vesnice ve Slezsku.

Světy vědecké a literární se bohužel nikdy nedoví smysl tohoto zvláštního pozdravu. Co je to vlastně

ta Prdel Vody? Bába žije dál a vůbec se nezměnila. Jen je teď nějak víc veselá a směje se od rána do

večera a někdy se u toho valí i po zemi.

ČARODĚJNICE

Každá žena je ve své podstatě bytost nadpozemská, tajemná, kouzelná. Jsou to víly, princezny i

čarodějnice. Opatrují své kouzelné předměty a bedlivě je střeží. Ani moje milovaná žena Lenka není

jiná. Ale dnes se stalo něco zásadního. Moje žena při ometání sněhu na střešním okně vyhodila ven

své oblíbené koště. Nejprve jsem si myslel, že šlo o omyl. Ale žena spustila, že prý už stalo za starou

belu, šlo špatně nastartovat, špatně se na něm sedělo a tak podobně. Prý půjde s dobou a bude

moderní. Létání na koštěti je prý dnes mezi čarodějnicemi považováno za vrchol trapnosti. A vyslovila

kouzelnou formuli a náš zcela nový vysavač se vznesl do vzduchu. To jsou mi tedy věci. Příští rok to

bude na Petrových kamenech velmi zajímavé. Slet

čarodějnic na vysavačích tak zcela zákonitě vstoupí do dějin modernizace kouzelné říše žen. Snad se

tyto naše drahé a krásné bytosti vrátí včas domů ke svým mužům, kteří by bez svých kouzelných žen

dávno shnili v prachu a bídě



DVA DEBILOVÉ

Moje žena má starý mobil. Říká mu Dinosaurus (Dinošek) a někdy také Debil. Patří do prehistorie

mobilních telefonů. A stalo se, že jednou spěchala do práce a nemohla svůj telefon najít. A tehdy

došlo k velmi vtipné situaci. Sedím v obýváku a žena volá:,, Kde mám toho Debila? Slyšíš? Nemůžu

ho najít!,, S úsměvem ji řeknu: ,, Já jsem tady. Tvůj Debil sedí v obýváku.“ A žena s úsměvem

pronesla:,, Tak to je velmi výstižné. Sám sebe jsi definoval.“ A od té doby žijeme ve třech. Dva

debilové a jedna žena. Jeden debil pořád leží, heká nebo řve bolestí. Druhý debil také jenom leží a

občas se někam zatoulá a potom je k nenalezení. Pouze žena je všude a nikde najednou a dává

našemu prostoru smysl.



HOMO LUDENS

Hodně čtu. Třídím si pojmy. A snažím se najít a definovat svou bytost v tomto vesmíru. V jedné sci-fi

povídce bratrů Strugackých jsem nedávno objevil pojem Homo ludens. Homo ludens neboli Člověk

hravý je tvor, který prostřednictvím hry objevuje sám sebe i svět kolem sebe. Hraje si. Neřeší blbosti.

Nepíše nenávistné komentáře. Nesleduje média. Nebojí se. Hraje si a je svobodný.

V oné povídce bratrů Strugackých byli tito lidé popisováni jako velmi šťastné bytosti. Pátral jsem v

literatuře dál a došel jsem až k učiteli národů. Ano. Náš Ján Amos Komenský byl jeden z prvních

myslitelů, který použil tento pojem. Také spisovatelé Herbert Marcus a Johan Huizinga již toto téma

zpracovali ve svých knihách. Ano, přátele. Termín Homo sapiens je příliš zastaralý a zmechanizovaný.

Lidský rozum je v koncích. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Vše, co se na nás valí je

konstruktem důmyslného lidského rozumu, který je destruktivní a škodí nejen této krásné planetě, ale

zejména lidstvu. Příkazy. Zákazy. Normy. Daně. Princip křečka v bubnu se tak zaběhl, že už ani

nejsme schopni radovat se z krásy přírody kolem nás a jsme jako stíny, které se jen plouží z práce do

práce a platí své daně mocným tohoto světa, kteří snad již ani lidmi nejsou. Homo ludens. To je naše

cesta ke světlu a k přírodě, přátelé. Návrat do dětství, k hravosti a fantazii. To je naše cesta ven z toho

odporného obludária v kterém jsme jen dočasně uvízli na své cestě ke stvořiteli. Jsem Homo ludens a

nestydím se za to. A jak jste na tom vy?



POEZIE

O poezii by se dalo napsat několik odborných knih a i to by bylo málo a k její definici by to nestačilo.

Nechci definovat poezii. Podávám jen svědectví. A potvrzuji ho svým životem. Poezie je přesah. Něco,

co nelze vyslovit. Každodenní bolest, kterou musíme překonávat. Ale také pravda, která nás může

připravit i o život. Neb jak pravil básník Magor: ,, Básník může být rád, že mu jeho sousedé a bližní

nerozbijou hubu!“ Poezie. Přichází nečekaně. Z přírody. Ze snů. Z životních situací. Vjem. Slovo. Vjem. Slovo.

Někdy celý verš v polospánku nebo ve snu. V bdění také. Většinou na cestách. Plášť

mlhy. Kosti kostela. Světlo v srdci. V mém životě se nastřádalo hned několik vrstev poezie od

duchovní přes lyrickou a humornou až k ryze protispolečenské a buřičské notě. Hodně lidem jsem

svými, byť humorně míněnými básněmi ublížil, tito lidé potom žádali omluvu a docházelo k mnoha

veselým situacím. Vždy jsem byl nad věcí. Vždy jsem i o sobě psal velmi otevřeně a humorně.

Jenomže s lidmi je bohužel problém. Lidé se totiž chtějí neustále vidět v tom nejlepším světle. A

uznávají jen humor, který se netýká jich samotných. Co tedy dělat? Nepsat již? A věnovat se pouze

svému vlastnímu životu? Psát jen své vlastní vize? Zřejmě ano. I to je cesta. Cesta k sobě samému. A

po vybouření ze sociální nespravedlnosti tohoto velmi nedokonalého světa si má duše konečně našla

svou jistou polohu v poezii lyrické a duchovní.

SPRAVNÝ PŘÍSTUP

Potkal jsem jednou v kavárně staršího pána. Bavili jsme se o životě. Měl před sebou noviny. A řekl mi,

že ho v každých novinách zajímá pouze a jedině sport. A všechno ostatní mu může být ukradené. Prý

hodně sportuje. Běhá maratón, jezdí na kole, je horolezec.

A nedávno se mu stala taková příhoda. Měl jet nějaký delší závod na kole a musel ještě předtím jít na

nějaké vyšetření ke své obvodní lékařce. Ta mu zjistila artrózu třetího stupně v kloubech. Hrůza!

Dcera toho pána byla v šoku a zrazovala jej od toho cyklistického závodu. Prý se musí šetřit. Je starý!

Proboha! Jde o jeho zdraví! Ale ten pán se na ní jen podíval a řekl, že mu nějaká potvora artróza

může být ukradená, že ji ve svém životě zkrátka nepřijímá! Hotovo. Tečka. Amen. Šlus. A co myslíte

, že bylo dál? Pán odjel cyklistický závod zcela bez problému a ještě skončil na pěkném šestém místě.

Dodnes je zcela zdráv. Sportuje a žije naplno. A nenechá se nikdy zastrašit nějakou nemocí. Má totiž

správný přístup k životu.



MIMOZEMSKÉ HOUBY

Ve snu mě navštívil Archanděl Gabriel a řekl mi: ,, Vstávej synku, mám pro tebe úkol.“ A předal mi

jakousi podivnou modrou krabičku. Uvnitř byly mimozemské houby. A Archanděl Gabriel pravil: ,, Je

čas! Uvnitř se nacházejí zvláštní houby, které zneškodní veškeré zbraně na planetě Zemi. Nejprve se

na nich rozrostou a potom je postupně všechny sežerou. A nepůjdou nijak odstranit. Jakákoliv agrese

ze strany člověka vůči těmto houbám způsobí ochrnutí daného člověka. Je čas! Jdi! Budeš

neviditelný. Zahalený světlem. Lidské oko tě nezahlédne. Jdi a přilož tyto houby k jedné jediné

jaderné hlavici. A uvidíš, co se bude dít. Amen.,“ Archanděl domluvil a rozplynul se. Šel jsem na jednu

vojenskou základnu. Z modré krabičky jsem vyndal mimozemské houby a přiložil je k jaderné hlavici.

Začaly se dít věci. Houby zasyčely a začaly růst a za necelý měsíc obrostly všechny zbraně světa. A

to byl konec veškeré agrese na planetě Zemi. Bohužel i tento sen skončil. A já jsem se probudil v této

velmi hloupé realitě. Ale možná to nebyl sen. Možná se mi ukázala budoucnost. Proto již v tomto

světě vůbec nic neřeším a jen čekám na příchod Archanděla Gabriela.



PROBUZENÍ

Možná se vám stalo i ve vašich životech, že vás někdo neustále komanduje, poučuje a doslova vás

citově vydírá. Děje se to proto, že jste se probudili. Vaše duše se probudila a chce žít pouze ve světle

a svobodě. Jenomže vedle vás žijí lidé, kteří jsou nevědomí a jsou tlačeni temnotou k tomu, aby vás

neustále sráželi k zemi a šlapali po vás, protože nechápou, co se s vámi děje a myslí si, že jen oni

mají pravdu, že pouze jejich koncept života je správný. Nenechte se! Máte v sobě světlo boha! Světlo

prastaré! Světlo Krista! Světlo, které smete každou temnotu i agresi a rozdrtí ji na prach! Jste

probuzení a máte v sobě neuvěřitelnou sílu lásky. Proto tyto agresory a manipulátory svých životů

milujte a modlete se za ně, ale nenechte se již stáhnout do jejich pochybných programů. Probuzení

lidé, to mají v tomto světě velmi těžké, protože jsou světlem tohoto světa, ale temnota je ještě stále

tady a z posledních sil kolem sebe zuřivě kope. Ale nebojte se. Stůjte pevně. Světlo ve vašich srdcích

je stále silnější.

FESTIVALY

Procházel jsem ve snu v?emi festivaly a mluvil se v?emi organizátory. V?e bylo propojeno jakýmsi

světelnými vlákny a tunely. Nastoupil jsem na Festivalu Woodstock do jednoho světelného tunelu

a ten mě vyhodil na Festivalu Slunovrat v Opavě. A ?up do druhého tunelu a byl jsem na Colours

of Ostrava. A ?up do třetího tunelu a byl jsem na Ostravě v Plamenech. A ?up do čtvrtého tunelu a

byl jsem na festivalu Brutal Assault. A tak dále do nekonečna. V?e bylo propojeno. V?e fungovalo.

Byla to jízda! Byla to síla! A zajímavé na tom bylo, ?e se to v?echno odehrávalo v jedné jediné

časové rovině. Zřejmě budoucnost. A bude stát za to. V POJIŠŤOVNĚ


V nedávné minulosti jsem měl jakousi půjčku od jedné pojišťovny a tu

jsem poctivě splácel i z toho omaštěného prdu (výplata dělníka v

České republice). A těsně před koncem této půjčky mi zavolala jedna

žena právě z oné pojišťovny a hučela do mně jako vodopád o

výhodnosti dalších půjček, pojištění, a tak dál. Mlela a mlela a mlela,

až mě dokonale umlela a já vůl jsem přistoupil na schůzku s touto,

podle hlasu zřejmě velmi mladou a krásnou ženou. Domluvili jsme se

na čtvrtek odpoledne v Obchodním Centru Breda, kde měla pojišťovna

tehdy pobočku (a má ji tam dodnes). Dorazil jsem přesně ve čtrnáct

hodin do útulné, leč velmi malé kanceláře z prosklených stěn. Chvíli

jsem si tam připadal jako ryba lapená v akváriu. Ale tento pocit měl

velmi brzy opustil, neb bytost, která připlula dveřmi onoho akvária mi

vyrazila dech. Opravdu velmi mladá a energická žena se silně

namalovanými rty v barvě malin. Bruneta. Plnoštíhla. Věk asi 25 let.

Pozdravila mě. Nedůvěřivě koukla na moje tričko s maskotem Eddiem

z kapely Iron Maiden a začala. Že je tedy všechno v nejlepším pořádku.

Že už mi chybí pouze jedna jediná splátka. A jestli hned neuvažuji o

další půjčce, že je to velmi výhodné a kdesi cosi. Útok jsem směle

odrazil velmi krátkým a ostrým nesouhlasem v podobě slova ne, které

v akváriu pojišťovny zaznělo jako kámen hozený přímo do skla a ještě

jsem podotkl, že z toho lejna, co si v tomto státě vydělám, mi to vyjde

jen tak tak na živobytí. Slečna ztratila svůj úsměv. Koukla se na mě

nejistě. Koukla se do lejster. Mlčela. Vyloženě hledala nějaký záchytný

bod. Hleděla do lejster a hledala v nich záchranu. A našli ji. Protože po

chvíli se s vítězným úsměvem zeptala proč nemám důchodové

pojištění. Že to všichni mají. Že je to důležité. Že mi to zachrání život

ve stáří. A hudry, hudry, hudry a bla, bla, bla a ble, ble ble a tak

podobně! Proč. Tohle slovo viselo nade mnou ve vzduchu jako sekyra a

chtělo mi utnout hlavu. Tak jsem jí to tedy pověděl. Řekl jsem jí: ,, Milá

slečno z pojišťovny, víte proč nemám vůbec žádné pojištění? Nemám

ho prostě proto, že žiji rád odjištěný. Žiji tady a teď naplno! Nestarám se

o včerejšky! A zítřky mě také nezajímají! Jsem takový horolezec,

který šplhá po skalách života bez lana a má jen dokonale prázdnou

hlavu, čisté srdce a klidný dech.

A o tomto odjištění napíši určitě brzy velikánskou knihu a dokonce si

založím první Českou Odjišťovnu, kde budu učit životu v neustálé

přítomnosti.“ A to je vše. Slečna již neřekla nic. Úsměv ji z tváře zmizel

a nevěřícně na mě koukala. Prohrála a věděla to. Jen nevěděla jak. Jak

je něco takového vůbec možné v tomto století. Kdybych ji potkal v

životě ještě jednou, tak bych ji řekl, že bláznů se pojištění netýká.

Bohužel jsem již neměl tu čest. Milí čtenáři, mějte se krásně a dejte si

pozor na všechny pojišťovny. Raději se rovnou odjistěte a žijte naplno.

Věčnost je Přítomnost. Přítomnost je Věčnost.

MADAM PEPŘOVÁ Kdysi dávno jsem potkal na ulici kamaráda. Ptal se mě jestli znám jistou Madam Pepřovou., že je

to žena oplývající takovým bohatstvím slov a takovou energií, že by ze mě nadělala třísky a jelita

během jedné jediné hodiny. Ty třísky a jelita již údajně udělala z několika lidí a tito lidé dodnes

marně hledají sami sebe. Madam Pepřovou jsem samozřejmě neznal. A okamžitě jsem zatoužil po

tomto dobrodružství. Kamarád mě tedy zavedl do jakéhosi recitačního kroužku a bylo to. Amen.

Konec. Tma. Poznal jsem Madam Pepřovou osobně a byl jsem její osobou několikrát v životě

zlynčován přímo na veřejnosti. Od té doby se jí zásadně vyhýbám.

Několik let jsem ji neviděl a jsem velmi rád. Mám svatý klid. Ale přece jen bych vám ještě rád něco

řekl o té její vražedné poetice. Před mnoha lety totiž došlo k jisté události, která pobouřila celý

svět. Madam Pepřová začala totiž používat pepř skoro do všeho. Sladila si pepřem kávu. Solila si

pepřem maso. Na dort zásadně dávala jen šlehačku s pepřem. A tato její vášeň vstoupila i do

literatury. Vždyť sama byla literární vědkyní a kritičkou. A zde jsou některá její slova, kterými

doslova přepepřila literární svět k obrazu svému. Například: Pepřiště (Hřiště), Pepřonáda

(limonáda)Pepřivo (Pivo), Pepřovize (Televize), Pepřích (Hřích), Pepřostel (Kostel), Pepřiny (Peřiny),

aj. A když před léty na jedné literární konferenci prohlásila, že sbírka slezského básníka Pepřetra

Pepřezruče – Pepřské písně je věčná, tak to už bylo moc i na literární vědce a ti ji taktně vyloučili z

jakékoliv další diskuze. A tehdy se stala ta stoletá hrůza. Madam Pepřova zrudla a začala nabývat

na objemu a zhruba ve velikosti posvátné indické krávy se vznesla do vzduchu před zděšenými

zraky všech literárních vědců a letěla rychlostí nejmodernějšího letadla z Prahy zpět do Opavy.

Tam se snesla nad ulici Ostrožnou a ve vzteku ze sebe vydávila veškerý pepř. Podivný sníh se tehdy

snesl na Opavu. Lidé slzeli, kýchali a utíkali. A od té doby se povídá, že Opava je nejpodivnější

město na světě, protože na ní místo sněhu v době adventní dopadá černý pepř. A to je konec této

povídky. Ale buď prosím tě velmi opatrný, milý čtenáři. A kdykoliv zavítáš do Opavy, dej si veliký

pozor na Ostrožnou ulici. Tam totiž bydlí Madam Pepřová.


MEDITACE Po meditaci skočíme do auta a hurá zpět do Branky. Jsme všichni ve velmi dobré náladě. Ale

jedeme cestou necestou a nějak se v té Porubě zamotáme. Můj bratr by vám ostatně o Porubě a

jejich cestách mohl vyprávět. A vyšlo by to ne na jednu povídku, ale na celou knihu. Ale zpět k autu

a k nám. Tedy do auta. Sedíme tam čtyři. Já, moje žena, kamarádka Jovi a maminka. A jak se tak

motáme, tu najednou mě napadne, že bych měl radit své ženě v řízení. A začnu, že bychom jako

měli jet asi tam? A jak to jede? Proč nezrychlí? Proč nezpomalí? Proč toho vola nepředjede? A tak

podobně. A žena se do mě pustí: ,, Tak hele! Co to tady meleš? Komu chceš radit? Jak může

neřidič radit řidiči?“ A tak podobně. Měla samozřejmě pravdu. Sklaplo mi. A došel jsem ke

krutému prozření, které jsem formuloval těmito slovy: ,, A sakra! A jsme zase tam, kde jsme byli! V

realitě! Kde je ta meditace? Kde je to světlo?,, A žena se zasměje a odpoví: ,,Do prdele práce!“

Domů jsme dojeli v pořádku. Ale od té doby meditujeme pouze a jedině doma. Tady aspoň

máme jistotu, že nezabloudíme a nezačneme se hádat a hledat cestu ven z bludiště této reality. U

nás doma si totiž vytváříme úplně jinou realitu. U nás doma jsme neustále v meditaci bez hádek a

emocí. U nás doma jsme v lásce. Nehledáme další cesty. Sami jsme cestami.

POČÍTAČ Je příjemné odpoledne. Vařím si kávu. Sleduji nějaký film na internetu. Komedii s Vladimírem

Menšíkem. Menšíka mám velmi rád. Najednou se zdola ozve nějaký kravál. Slyším kroky. Někdo

kráčí po schodech do našeho bytu. Je to maminka. Prosí mě, ať sejdu dolů, že otec je velmi

nervózní, protože přivezl počítač po opravě a ono nic, prý tam vůbec nic nesvítí. Dopiji si v klidu

kávu, opřu se o berle a slezu pomalu dolů. Otec je u počítače a doslova zuří. Prý do prd…, krucinál,

krucifix, himlhergott, azuriš ten azaňát a kur domácí vejce snáší! A já se na to vy… Vy! Vy! Vy! Takhle

křičí náš jinak velmi hodný a skvělý otec. A prý jim to tam znovu odveze do té opravny a hodí jim

ten počítač na hlavu, ať se jim rozbřeskne, ať se zamyslí! Maminka si při tomto jeho ryze

divadelním výstupu klepe prstem na hlavu. A já si vzpomenu na český seriál Návštěvnici a

připomínám otci, že se nic neděje, že ho maminka jen zdraví z budoucnosti. Poklepání na hlavu je

přece pozdrav. Jen si vzpomeňte na herce Josefa Bláhu, který to tehdy v seriálu Návštěvníci tak

správně pochopil. Situace je na chvíli zachráněna. Nicméně stále nic. Stále nikde nic nesvítí.

Poprosím otce, aby mě k tomu počítači na chvíli pustil. Dívám se pozorně. Všechno je opravdu

správně zapojeno. Proč to tedy nefunguje. A poté se všimnu, že je tam ještě nějaký černý čudlík s o

značením 0-1. Tak

ho tedy zapnu na jedničku a počítač se náhle rozsvítí jako vánoční stromek. Tak jednoduché to bylo. Ale ta nervozita k tomu tak nějak patřila. Protože jsme se potom všichni

srdečně zasmáli, maminka zaťukala prstem na hlavu a rozešli jsme se. Počítač jede. Budoucnost je

tedy zachráněna. A vzhledem ke stavu této společnosti a vůbec celého světa chápu poklepaní na

hlavu jako takzvaný věčný pozdrav minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Je to přesný a dokonalý

symbol tohoto našeho velmi lidského blázince na planetě Zemi. Zřejmě to navrhnu všem vládám

tohoto světa k uzákonění. A zatímco dopisuji tuto povídku. Moje žena na mě z kuchyně volá, že

tam mám ještě vrazit její návrh na přejmenování všech počítačů na světě na čipitač nebo pičitač. Inu život je pestrý. Bůh s námi.

BLBEC

V jedné vesnici ve Slezsku žil jeden blbec. Snažil se změnit svět. Ale svět nezměníš arogancí a

negativismem. Tento blbec dělal kulturu a když mu někdo něco namítl nebo dokonce nesouhlasil s

blbcovými záměry ve výběru kapel a spisovatelů, tak se ten blbec ještě rozčiloval a byl vulgární.

Byl nasraný na celý svět. Pil. A jednoho dne se mu stalo něco nečekaného. Vracel se z jakési akce v

Opavě. A posilněn alkoholem zastavil se ještě v místní hospodě, aby se dorazil chlastem, jak se

říká pod obraz. A skutečně již málem ležel pod stolem. Najednou střih. Úplné ticho. Jakoby někdo

zastavil film života. Všechno oněmělo. Strnulo v pohybu. V divadelní branži se tomu říká stronzo.

Potom přišla mlha. Bíle nic. Žádná slova. Ani postavy. Vůbec Nic. Po chvíli se vše dalo do pohybu.

A Blbec uslyšel jakýsi křik, nelidský řev. Někdo tady nadával celé hospodě. A Blbec si pomyslel:,,

Proboha! Co je to tady za blbce? Co je to tady za kreténa? A proč tak nelidsky řve na celou

hospodu?“ A potom mu to došlo. Byl to on sám. Stalo se mu totiž to, že náhle vystoupil ze svého

těla a podíval se na sebe. Pohlédl skutečnosti do tváře. A co myslíte, že bylo dál? Blbec se zvedl a

odešel z hospody. A od té doby přestal být blbcem. Přestal

se starat o tento svět. Přestal prosazovat jen sebe a začal naslouchat lidem. Začal milovat život a tuto planetu. Šel do sebe. Do

své duše. A už tam zůstal navždy a byl velmi šťastný. A to je konec příběhu.





PAPRIKA Ležím včera doma po rehabilitacích. Právě usínám. Najednou mi zvoní mobil. Volá teta, že k nám

zítra přijedou na návštěvu a jestli prý jíme papriku. Odpovídám rozespale, že ano, že papriku jíme,

že se těšíme a tak dál. Položím mobil a usnu. Něco se mi zdá. Nějaký sen o moři. Vtom zase zvonění. Probudím se s kletbou v ústech. Opět mi zvoní mobil.

Zvednu ho. Je to opět teta, že teda

hned zítra ráno přijedou a přivezou tu papriku. Opět poděkuji za informaci a tentokrát již více rozmrzele a naštvaně a telefon si pro jistotu již vypnu.
Nejraději bych ho však vyhodil z okna

navždy. Odpoledne vstanu. Udělám si kávu. Žena je v práci. Já odpočívám. Žena přijede večer z

práce. Přivítáme se polibky a jdeme spát. Něco se mi zdá. Šplhám ve snu po skalách s překrásnou

dívkou. Je to moje žena akorát poněkud mladší. Má asi šestnáct let. Já jsem také mladší. Mám asi

osmnáct let. Najednou se mi někde v hloubi těla ozvou střeva. Aha. A je to tady! Musím okamžitě

dolů! Musím urychleně najít WC. Omlouvám se překrásné dívce – své ženě a urychleně se vracím

zpět do lázní. Všechna WC jsou bohužel plně obsazena. Pouze takový malý a velmi neútulný

hajzlík uprostřed kina je ještě volný. Kino je plné. Právě v něm promítají nějaký válečný film. Jsem

tady. Je tu volno. Sláva! Konečně si ulevím! Najednou se rozrazí dveře kina. Objeví se naše teta a

volá: ,, Je tady někde ten David! Nesu mu tu domluvenou papriku!“ Byl to pro mě takový šok, že

jsem jen něco zažvatlal a okamžitě se probudil. Dnes ráno jsem svůj zvláštní sen pověděl své ženě.

Smála se. A já si myslím, že se bude smát do konce života vždy, když někde uvidí nějakou papriku.

Inu některé povídky píše sám život. A některé tety nám dělají život pestřejší. Jestli právě obědváte

nebo večeříte, tak vám přeji dobrou chuť. A nezapomeňte nikdy na papriku. Chutná opravdu

výborně. Teta nám ji přivezla dnes ráno. Celý balík.

O mě

NĚCO O MĚ

Medailon
David Bátor (1974)
Básník, textař, publicista, příležitostný prozaik, výtvarník-samouk, organizátor kulturních festivalů


Básník, textař, publicista, invalidní důchodce, zakladatel a organizátor literárně-hudebního festivalu Branský Literární Festival, zakladatel a organizátor hudebního festivalu BrankaFest. Pracoval v dělnických profesích na Ostravsku a Opavsku. S bratrem Milanem vydával v Opavě literární časopis Nové Břehy.Inicioval i vydání několika básnických almanachů, například k šedesátinám Víta Slívy (Láska nic nezapomíná!) a k padesátinám Petra Hrušky (Přihrávka je mentální kategorie). Publikuje v řadě časopisů, např. Protimluv, Revolver Revue, Weles aj. Vydal sbírky básní Kukly slov (2004) a Světlonoš (2005) s fotografiemi sochařských děl Tomáše Valuška. Další sbírky nesou názvy V kraji dvou židlí (2008), Kreslostroj (2012), Zbuj (2015) Hrubá zeď slova (2016) Darkovské básně (2018) Rozhraní (2019)a zatím poslední Básně(2021) . Publikoval také v antologii ostravské poezie Briketa 1894 – 2013 a v ročence Nejlepší české básně 2016. Jako redaktor připravil (společně s Markem Wolfem z Matice Slezské) do tisku antologii k významnému výročí Petra Bezruče: Jako v nebi, tak i na zemi/ Petr Bezruč 1867 – 2017/ antologie k 150. výročí narození. Napsal i několik textů pro opavské rockové kapely Nekuř toho tygra, Boosta Grande a pro klavíristu Richarda Vaculu. Žije v Brance u Opavy.

Dvě fotky z metalového festivalu North-Eastern Open Air v Krnově 16. 7. 2022, který pořádá Radan Kostovský z kapely tartarO:s.

Letnice Rockfest v Bruntále 18.8.2023

Vydané knihy:
Kukly slov (2004)
Světlonoš (2005)
V kraji dvou židlí (2008)
Kreslostroj (2012)
Zbuj (2015)
Hrubá zeď slova (2016)
Darkovské básně (2018)
Rozhraní (2019)
Básně (2021)
Bytí snu (2024)

Autorské minimum – seznam vydaných děl David Bátor (*1974 v Opavě)
Almanachy:


Festival básníků 2003 (Olomouc)
Od slova ke slowu (Ratiboř – Opava 2003)
Opava city/poezie v otevřeném prostoru (Opava 2004)
Básníci třetího tisíciletí (Petřvald 2005)
Současná poezie 2005 (Petřvald 2005)
Míň než všechno neberu (Kravaře 2006)
Láska nic nezapomíná! – Vít Slíva 60 let
(Ostrava 2011, jako autor, redaktor i editor)
Ptáci z podzemí (Praha 2013)
Briketa – antologie ostravské poezie 1894 -2013 (Brno 2013)
Pastýři noci (Praha 2014)
Přihrávka je mentální kategorie (Ostrava 2014) – Almanach k padesátinám Petra Hrušky
Rybáři odlivu – almanach české poezie 2015 (Praha)
Nejlepší české básně 2016


Publikační činnost – časopisy a internetová media:
Host (básně, reflexe)
Weles (básně)
Psí Víno (básně)
H_ Aluze (básně)
Protimluv (básně, povídky)
Almanach Wagon (básně)
Tvar (básně)
Nové břehy (články, reflexe)
Revolver Revue (básně)
iLeGaLit (básně)

Antilistí v undergroundovém časopise Antilistí (vychází od roku 1999 -jaro- v Ostravě) vyšly mé básně z poslední sbírky i grafiky z cyklu Abstraktní spiritismus (okuje a struska z firmy Ostroj a.s)
Chléb pouště -Almanach české poezie 2022
čtvrtletník Lípa


rockový magazín Spark
Almanach české poezie 2023
Lípa2023

Uctění památky Jana Palacha https://opavsky.denik.cz/galerie/vzpominka-na-jana-palacha2020.html?photo=1&

Básně

BÁSNĚ Z 31. BÁSNICKÉHO DENÍKU
DAVIDA BÁTORA

PROSTOR

Vidím blesky
za větami…
Prostor se otevírá.
Nikdy nikde
nejsme sami.
Ani po smrti.

  1. 9. 2022

NĚCO NAVÍC

Život a Smrt.
A něco navíc.
Prudký pohyb.
V nitru srdce.
Duše. Sopka.
Jiný vesmír…

  1. 9. 2022

ZA

Za modrými sloupy vizí
chvěje s tkáň všech vět.
Někdy tam vyrazím –
někdy tam vyrazím jen tak.
Do prolnutí a rozmělnění
mezi blesky a mezi sny.

  1. 9. 2022

TAH

Tah do světla.
Spirálou barev.
Nebraním se.
Unikám z bolesti.
Do rozplynutí.
Do porozumění.

  1. 9. 2022

SMRT

Jednoho dne
otevřu ústa
a půjdu pryč…

  1. 9. 2022

NOTY

Z umyvadla
leze rez Jazzu.

Z umyvadla
leze modřina blues.

Roztírám prsty
ty tajemné noty.

  1. 10.2022

OSTROŽNÁ ULICE – OPAVA

Ulice Ostrožná
je tepna Opavy.
Štukové lampy
zde drží stráž.
Architektura
řeže a krají.
Mrtví i Živí
zde protékají…

  1. 2023

NOC

Hořící sníh
vystrčil hlavu
ze snu…

  1. 2023

Vítr roztahuje plachty
obrovských lodí.
Nade mnou visí moře.
Já bloudím dole pod sebou…

  1. 2022

SKUTEČNÝ SVĚT

Dnes. Poslední den v roce.
Vítr je významný tvor.
Čistí a ohýbá prostor.
Nad žebry mraků svítá…
Tohle je skutečný svět.
Příroda. Slunce. Žadný internet.

  1. 2022

Básně z 32. Básnického deníku Davida Bátora

U DOKTORKY
Ano – beznaděj a vyhoření.
Cpe mě k psychiatrům.
Prášky jsou prý dost dobré.
Zklidní moji neklidnou mysl.
Vyřeší moji sociální situaci.
Ale já jsem uvnitř klidný.
Mnohem klidnější než vy.
Moje milá paní doktorko.

  1. 7. 2023

STRAŠÁCI

Hledáte strašáky?
Tak nečtěte horory.
A nepátrejte v podzemí.
Zapněte si televizi.
Zapněte si internet.
Tam jich je požehnaně.

  1. 7. 2023

NAVŽDY

Mrzké stíny vin
hoří mezi hvězdami.
Vše je odpuštěno
a vše je opuštěno – vším.

  1. 7. 2023

MYSTIKA

V hloubce veškerého myšlení
se pohybují zvláštní tvorové z mlhy…

  1. 8. 2023

NAHOŘE

Zuby domu
trhají krev plechu.
Nahoře nebe tuku
válí se mlhou slov…

  1. 8. 2023

SCHOENBERG

Duše se sytí
hrůzou krásy.
A ty nezachytíš
vůbec nic.
Jen padáš sám
stěnami slabik.
Stěnami od krve
měsíce a žen.

  1. 8. 2023

OTVOR
(Daltonu Trumbovi)

Probuďte se! Stále ještě spíte!
Probuďte se v této skutečnosti!
Představte si, že nemáte ruce!
Představte si, že nemáte nohy!
Představte si, že nemáte oči!
Představte si, že nemáte nos!
Představte si, že nemáte rty!
Jste jen otvor bez obličeje!
Otvor z mozkem a kusem těla!
Vyživují vás nitožilně 15 let!
Nevidíte! A přesto vidíte!
Neslyšíte! A přesto slyšíte!
Křičíte a nikdo vás neslyší!
To jste vy! Otvor s kusem těla!
To není život! To je šílenství!
A tohle umí paní válka! Sláva!
Ale komu patří sláva? Smrti.
Ne. Neexistuje žádný nepřítel!
Američtí občané nejsou náš nepřítel!
Ruští občané nejsou náš nepřítel!
Ukrajinští občané nejsou náš nepřítel!
Němečtí občané nejsou náš nepřítel!
Čeští občané nejsou náš nepřítel!
Slovenští občané nejsou náš nepřítel!
Nikdo v podstatě není náš nepřítel!
Obyčejní lidé nechtějí válku!
Pouze lidé nevědomí chtějí válku!
A nejsou to snad ani lidé, ale kreatury!
Možná jsou to nějací mimozemšťané!
Možní jsou to nějací zkurvení démoni!
Probuďte se v této realitě! Nastal čas!
Otvor vojáka Joe Bonhama vás volá!
I bez úst vydává křik, který tolik bolí!
A Metallica zpívá píseň One!

  1. 9. 2023

OPAVA

Opava. Park.
Špačky cigaret
a vyhrnutý ret tmy.

Maryčka Magdonová
v chladném hábitu.
A bolest tvá i má je tu.

  1. 9. 2023

PRŮHLED

Průhled domem.
Bílé židle a stůl.
Žena s něčím v ruce.
Vzadu světlo zahrady.
Jen procházím.
Střepem této chvíle.

  1. 9. 2023

ŽENA

Žena má oči jako
hluboké studny
vedoucí do jiné galaxie…

  1. 9. 2023

HRANICE NA MORAVĚ – III
(Josefu Fraisovi)

Kdykoliv jedu
přes Hranice,
tak si vzpomenu
na tvé dětství
a mládí – Josefe.

Četl jsem pouze tvé
Fackované Anděly,
ale tato kniha mě
poznamenala
na celý život.

  1. 9. 2023

KYLEŠOVSKÝ SPLAV II

Hluboká noc.
Něco jako brána.
Světlo uprotřed snu.
Potom otáčivý totém.
A zvláštní tóny.
Jdu tam dovnitř.
A vracím se ven.
Po výkřiku dítětě.
Po smrti démona.
Po cestě z krve.

  1. 2023

BALVAN

Sám sebe někdy nepoznávám.
Něco mezi běsem a zoufalstvím.
Utrhla se krevní stěna slov.
A padá jako balvan – nikam.

  1. 10 2023

ABECEDA 2023 – 2024/David Bátor/ A Den na písmeno A. A ty věšíš prádlo.A já věším slova do modrého průvanu.Nejsou skoro vidět. Jsou možná z mlhy.A je prý počátek všeho i s aha a asi.Adam a Adamité proplétají se bytem.A já sám tady jásám jako nahý král!A jsem asi největší Adamita dnes!A odpouštím Žižkovi, že …